Pomalu a rádoby sebejistě jdu ulicí, vyhýbám se přímým pohledům do očí kolemjdoucích a snažím se být nenápadná. Nebo rovnou neviditelná. Cítím na sobě pohledy ostatních. Po zádech mi přeletí mráz a já strnu. Připadám si jako by mne každý upřeně sledoval. Jak bych byla složená z pohledů cizích lidí. Každý se dívá jinak.
Jeden opovržlivě, druhý s odporem. Třetí je ztělesněním lítosti a čtvrtý by mne nejraději neviděl vůbec. Z prvního mrknutí se stal spalující pohled, ke kterému se postupně přidávají další a další. Všechny něco říkají, něco vyjadřují, něco si myslí. A všechny odsuzují, vím to. Vidím jich stovky, tisíce, miliony… ani jedny nedovedou lhát.
Jedny modré, jedny hnědé. Tam zelené a tady šedé. V těchto poskakují jiskřičky naděje, tady plameny vášně. Támhle zuří bouřka a tam zas padla noc. Tyto slzí štěstím, tyto ovládl děšť zoufalství.
Emoce, ty pravé a výrazné, se v očích neschovají. I za řasami jsou vidět blesky uprostřed bouřky, i zpod pevně zavřeného víčka vyklouzne slza. Přetvářka je slovo, které oči ve slovníku nemají. Jsou upřímné, někdy až krutě pravdivé. Jedny se smějí, ale mezi řasami je propletený smutek. Tam zas teče řeka slz, ale za víčky skrývá se škodolibá radost. Tady září láska, ale v hloubce pohledu je skryta touha po zisku.
Oči hypnotizují. Tyhle tě znehybní, promění v balvan. Tyto zas nedají ti spát a přinesou noční můry. Jiné tě pohltí, ztratíš se v nich jako v nekonečnosti vesmíru. Každý vesmír je jiný. Tenhle je jako černá díra, která tě vtáhne do sebe a nevrátí zpět. Tento je zas jedno velké neposedné stádo hvězd. A tam dokonce – tam se v dokonalé harmonii setkává Slunce s Měsícem.
Každé oko je jiné, každé má jiný výraz a každé stejný, ale zároveň pokaždé odlišný žhnoucí pohled. Po zádech běhá mráz, prsty brní a tváře hoří. Každý člověk, i každé zvíře se dívá jinak. A kdyby jen živé bytosti.
Tam vykukuje hlava stromu, celá obsypaná zelenýma očima. Pohledem mne láká k sobě, ale já se obrátím zády. Cítím, jak se mi do temena hlavy upře planoucí pohled. Sklopím oči a vidím zoufalý výraz v jasně modrých květech pomněnky, co jsem ji málem, strachem zaslepená, zašlápla. Do očí mi vhrknou slzy a já dál klopýtám ulicí. Seshora na mne nevraživě mrká šedý, bouřkový mrak.
Vzduch houstne, v očích kolem mne se zračí emoce jako droboučké krystalky. Modré oči tmavnou a šednou jako večerní oceán, hnědé se mění z karamelu na borové šišky a zelené louky dostávají barvu noční džungle. Na řasách, za víčky a ve tmavých panenkách se usazuje a přichytává strach, děs a hrůza. Můj pohled přeruší záblesk paniky, který se vzápětí promění na jakýsi podivný klid. Zahřmí, udeří blesk.
Oči nedovedou lhát.
xoxo
Bookerka
Bookerka 