Ok, lidi. Nečekejte fantastickou recenzi ani chytrou úvahu. Dneska se prostě potřebuju vypsat, protože jinak budu už navždycky chodit po světě jako mrtvola.
A jakýže film mne tak zasáhl? Je to asi klišé, ale Titanic.
Už dřív jsem příběh této lodi milovala a ctila, ale po třech hodinách, kdy jsem ho viděla ,,naživo“… Zatímco brácha rozebíral úžasnou režii a taťka si dělal srandu, že jsem koukala jen na Jacka (ehm… kdo ne?); já byla uslzená jako snad nikdy, neschopná přestat zírat na monitor a s pocitem, že část mě umřela.
I teď, jak píšu, se mi zase zamlžuje pohled. Ten film už nebudu schopná vidět, aspoň ne v příštích deseti letech. A rovou vydám zákaz jakýchkoli parodií a vůbec zmínek o něm.
Nejhorší je, že i když vím, že příběh Jacka a Rose je smyšlený (au, srdíčko moje, nepukej!), tak nějak mu věřím. Věřím, že je skutečný a nedokážu se přesvědčit o opaku. I když chci; jakkoli pateticky to zní, hrozně to bolí.
Ten film je tak silný, rezonuje ve mě ještě pár dní po shlédnutí, nejsem schopna ho úplně vytěsnit z hlavy. Kéž by. A to mě v dubnu čeká plavba trajektem do Anglie. Ne že bych z toho teď měla strach, ale pravděpodobně J&R uvidím všude.
A jasně, Jack je prostě okouzlující. Proč musel umřít, režie, proč? Kdyby umřela Rose… Ok, to by taky bylo na nic. Ale prostě – nemohli přežít???
Lidi, já vím, že je to film. Ale věřím tomu, nekonečně věřím a nikdy jinak.
Díky, že jste tu se mnou.
xoxo Bookerka, jejíž jedna část je na dně oceánu♡
Bookerka 