Tak zase něco do rubriky, která by se klidně mohla jmenovat třeba ,,Odvrácená stránka“. Ze všech stran a neustále se na nás valí zamilované obrázky, články – tím víc, že se blíží Valentýn… Alespoň mezi námi teenageři je láska asi nejřešenějším citem, emocí, vším. Ne že by nebyla krásná a důležitá. Ale jsou i jiné, které mají snad ještě důležitější poslání… Než ale raději zdrhnete – všechno souvisí se vším a jedno nejde bez druhého, takže se raději pohodlně usaďte, a jdeme na to!
Všechno má své hranice
A má je samozřejmě i důvěra. Je jasné, že nemůžeme slepě důvěřovat každému. Ale chtěla bych mluvit spíš o těch vnitřních hranicích, pocitech a celkově ,,nastavení“. Už víte, co myslím?
Někdo těch zábran moc nemá, během minuty z něj vytáhnete rodné číslo, rozlohu pokoje, jména plyšáků z dětství a 99% všech ,,pečlivě střežených“ tajemství… Řekla bych, že to asi bude úskalí mnoha optimistů a extrovertů – ale to je vážně jen takový můj odhad a tip.
Takový ten zlatý střed, to asi nemusím moc rozepisovat. Zkrátka a dobře člověk, co je opatrný, ale když mu nejste vyloženě nesympatičtí, po nějaké době vám pravděpodobně bude opravdu věřit. Samozřejmě čím déle se znáte, tím více si můžete věřit – ale i naopak. To platí logicky u všech, jasně.
No a z tohoto hlediska poslední kategorie – nechci to nazývat extrém, protože zrovna míra důvěřivosti se podle mne nedá tímhle způsobem porovnávat a hodnotit. A ani by neměla… Ale každopádně, to už vám všem došlo, touto poslední kategorií jsou ti méně až velice nedůvěřiví. Lidé, kteří si svá tajemství (a vůbec celé své já) umí pohlídat – a jen tak někomu se nesvěří.
Někoho by mohlo napadnout, že jsou prostě introverti, ale tak to 100% není! Navíc snad každý má aspoň do jisté míry jakousi druhou stránku, takže pokud danou osobu opravdu neznáte a ona vám nedůvěřuje, budete to posuzovat asi těžko.
Získat důvěru u někoho takového, to už něco znamená. To mně přivádí k zamyšlení… Kolika lidem vlastně takhle naplno důvěřuji – a kolik jich takto důvěřuje mně? Abych byla upřímná, moc pravděpodobně ne. Je to složité, ale vy mi určitě porozumíte:
S někým zkrátka můžu mluvit o určitých věcech, protože vím, že mě pochopí, nebude mne soudit a tak. Na druhou stranu mu ale neřeknu zase něco jiného – a kolikrát i proto, že vím, že si tím třeba prošel a je pro něj bolestivé o tom mluvit. Chápete?
Ale samozřejmě mám takové, kterým můžu říct všechno. A těm jsem opravdu neskutečně vděčná, protože mne drží nad hladinou, když se topím, protože mi radí, když jsem zoufalá a neopouští mne.
Krátce o ztrátě
Jestli se něčeho opravdu bojím, je to ztráta důvěry mých nejbližších. A teď nemluvím o rodině, ale o přátelích – ti jsou totiž (alespoň momentálně… navždy) mými nejbližšími.
Jsem poměrně hádavý člověk, ale jsou tu asi dva lidé, u kterých jsem vyděšená už při menším nesouladu – tím hůř, když si třeba jen píšeme a já toho člověka nevidím ,,naživo“. A proto i přes mou tvrdohlavost raději rychle řadím zpátečku, protože když to neudělám, doslova šílím. Tohle je prostě zase moje vnitřní nastavení…
Pravděpodobně bych v tomhle duchu mohla pokračovat ještě sakra dlouho, ale teď vás raději nechám jen relaxovat a přemýšlet 🙂
Takže závěr dnešního zamyšlení? Važte si důvěry, snad víc než čehokoli jiného, protože na ní závisí celý svět. Nejen váš, nejen můj, ale náš.
xoxo Bookerka
Bookerka 