Tak jo – na začátek upozornění: tohle se nestalo po tom, co stiskla delete… A nebo třeba i jo. Každopádně se jedná o stejnou holku, jen jsou to zatím spíš tak trochu náhledy do jejího života. Říkejme tomu trailer😉 A kdo nečetl ,,první díl“, ať se na něj jde rychle mrknout!
,,Ahoj.“
,,Ahoj.“
,,Tak jo, ehm…“
,,Jo… Fajn. Tak asi… Hodně štěstí?“
,,Jasně, hm, dík. Přežij to.“
Kývnutí, kývnutí, jeden nucený a jeden chladný úsměv – a konec.
Tohle se stalo včera. Dva roky lží, klamání, vymlouvání se a skrývání jsou v tahu. Dva roky se mi dařilo být mým novým a společností přijatým já. Být dívkou, která životem jen tak lehce prohopsává, trable se jí vyhýbají a stejně žije naplno. Nenechává za sebou zlomená srdce, neláme ani to svoje a na potkání málem doslova rozdává úsměvy a štěstí. Ztělesnění optimismu a pozitivity.
,,Sakra. Sakra, sakra, do háje!“ Zprvu si jen šeptám, pak nahlas recituji a teď už křičím, volám, řvu a můj hlas se odráží od holých stěn, vrací se zpět ke mně a rezonuje ve mně.
A pak mi to dojde, stojím uprostřed místnosti, pocítím to jako prudkou vlnu, co podtrhává nohy. Nekříčím vzteky, ne, já jsem zklamaná a zlomená. Moje srdce je jako mořská pěna na vlnách, naráží a tříští se o útesy. Volám o pomoc.
A pak najednou ležím na podlaze, cítím pod sebou tvrdou podlahu, divoce lapám po dechu a tělem mi probíhají otřesy.
Chvíli se nehýbu, snažím se uklidnit – jako už tolikrát, napadne mne hořce. Konečně se trochu vzchopím, vytáhnu se do sedu a automaticky šáhnu po malé lahvičce, neustále připravené na nočním stolku. Vysypu z ní malou tabletku.
Na první pohled je tak nevinná, skoro kouzelná, ale blíž jí opravdu nechcete poznat. Rychle ji spolknu a až teď si všimnu, že byla poslední. Trochu nuceně, trochu zaraženě se zasměju, pak lahvičku zahodím kamsi do útrob pokoje.
Vyjdu ze dveří a scházím po schodech dolů, měsíční svit mi osvětluje cestu. Proplížím se bytem až do kuchyně, opatrně našlapuji. Celá moje povedená rodinka očividně spí, a klid je i venku. V lesíku za oknem se nehne ani lísteček, jen Měsíc stříbrně září a prostupuje noční mlhou. Chvíli ten – pro mne tak úžasný a magický – výjev sleduji a odvrátím se až po několika minutách.
Co nejtišeji se natahuji do skříňky pro skleničku, když vtom za sebou zaslechnu tiché zašramocení. Prudce se otočím a zahlédnu rozhoupaný zrzavý ohon, bledou tvář a lesknoucí se oči. Mia.
Chci se na ní prostě jen usmát a nechat ji být, co na tom, že nespí. Já koneckonců taky ne. Zadívám se jí do tváře a doslová cítím chlad, do něhož se zahalila. V jejím výrazu je něco víc, než odraz Měsíce a nadšení z bdění. Ta radost tam vlastně chybí celá.
Přistoupím k ní blíž, ale ona ucouvne. Trochu mi tím připomene mne, bůhví vlastně proč. Upřeně se na ni zadívám a najednou vidím, že v ruce něco křečovitě svírá. Odstoupí ještě kousek, přímo do pruhu měsíčního svitu a v dlani se jí cosi zableskne. Čepel.
Musí si všimnout mého výrazu, protože se vytrhne ze strnulosti a rozběhne se po schodech nahoru s rychlostí blesku. Chci na ni zavolat, varovat ji, co se stane, aale v puse mám sucho a vyjde ze mne jen slabé zasípání.
,,Ale ne…“ vydechnu a aniž si tozprvu uvědomím, stisknu své vlastní zápěstí. Upozorní mne až bolest, ale nebolí má ruka, ale tříští se i moje srdce, duše a veškerá dosavadní naděje.
Stále trochu roztřesená vyjdu zpět do pokoje. Přes zeď slyším tlumené vzlyky, ale ze všech sil se je snažím ignorovat. Další starosti aostatní lidé je to poslední, co potřebuji. Já sobec.
S tímhle přesvědčením zalezu pod peřinu, pevně stisknu oči a během několika minut jsem v přívětivé říši snů.
Líbí se? A chcete další trailer? Nebo pořádné pokračování? Tak mi nezapomeň dát vědět!
xoxo Bookerka
Bookerka 