Ahoj! Dneska se opět zaměřím na blogování z jiného úhlu pohledu. Ne tak úplně zákulisí, psaní, inspirace a tak… Spíš si zkusím odpovědět na ty dotěrné otázky typu K čemu to je? nebo Proč to děláš?, popřípadě rozeberu názory ve stylu Blog? Ew… supr. Takže jak tak na to koukám, dost možná se po tomhle článku můj názor opravdu ustálí, dost možná to ale blog v současné podobě nepřežije. No fajn, to přeháním. Ale stejně – mám nový vzhled (líbí?😉), tak proč ne ještě nové názory a přístup, žejo. No, dost bylo řečí, jde se, ehm, přemýšlet – a psát!
#kcemutoje?
Tohle byla vlastně první reakce bráchy, když jsem mu radostně oznámila, že mám blog. Však to znáte; nechat si pro sebe něco pro vás tak fantastického je prostě prakticky nemožné. Nemusím asi ani dodávat, že tohle nebyla tak úplně vysněná reakce…
Aha… Tak jo, ale k čemu to je?
můj (ne)milovaný bráška
Jak asi tušíte či víte (no ostatně to tady po různu zmiňuju), blog jsem si založila vlastně z takového bleskového a spontánního popudu. Žádné úvahy, seznamy pro a proti, přemýšlení nad proč/jak… No dobře, to bylo tak (milé děti :D):
jak to začalo
Žily byly 2 bezva kamarádky. Jedna byla (vlastně je) trošku divná, trhlá a neposedná, ta druhá se snažila zachránit okolí a zároveň se taky vyblbnout (no, neměla to lehký. A co povídám, pořád nemá!). Nicméně byly a jsou si blízké a tak nebylo divu, že kdykoli mohly, řádily někde venku. Že byly letní prázdniny a tudíž kopec srandy na každém rohu je vlastně jen takový detail navíc…
K tomu spontánnímu vznícení ale došlo kupodivu na více než majestátním a důstojném místě, v knihovně. Procházely se tak mezi policemi a najednou bum!, pojďme si založit webovky, blog! Ta druhá jen protočila oči, zaťukala si na čelo a radši mlčela…
Ještě ten den vznikl název, ikona a bylo napsáno několik nadšených postů. Bookerka pak (tak trochu kupodivu) úspěšně překonala i začátek školy, humbuk kolem Vánoc i start nového roku… Drží se dodnes. A věřte, že tady taky ještě nějaký ten pátek bude – vždycky s knihou po ruce, pár verši v záloze a troškou střeleného mixu na kdykoli!
zpátky k #kcemutoje
Tak jednak neustále potkáváte nové lidi. Najednou se nebojíte oslovovat neznámé – mám tak trochu pocit, že na to prostě nejsem sama. Nejsem to já, všední holka. Jsem to já, blogerka a můj blog stojí při mně, mohu se o něj opřít. A to s tím poznáváním souvisí – opravdu jsem více sebevědomá. Když se v životě nedaří nebo když má někdo chuť srážet na kolena, vzpomenu si mimo jiné na Bookerku a připomínám si : To jsi ty, něco jsi dokázala a dokazuješ, tak to nezahazuj a bojuj; máš svůj blog (a své přátele a knihy, přičítám automaticky…).
Taky se mi líbí myšlenka s lidmi komunikovat, šířit mezi ně knihy a lásku k nim, protože si stojím za tím, že číst je prostě a jednoduše nutnost. Nemusíte číst 3 knihy denně! Jen, lidi…
Čtěte, ne, protože musíte. Čtěte, protože vás to baví a zajímá. Poznávejte nové lidi a světy, bavte a zažívejte příběhy na vlastní kůži. Neboť dokud žijí knihy, žijí i příběhy, a to jsme my…
A to je asi jádro a hlavní důvod. Na blog totiž chodí čím dál víc lidí a já můžu doporučovat, radit a třeba i bavit. Jeden příklad za vše:
Ve třídě je jedna holka – nejsme nijak velké kamarádky, když musíme, tak spolupracujeme v pohodě a vycházíme fajn. O vyloženém super přátelství se ale mluvit nedá. Každopádně co mám Bookerku, občas se mi ozve – když třeba máme vzít mnihu do školy, píše si o radu a já jsem vždycky fakt neskutečně nadšená! Je to nepopsatelně super pocit, fakt. Takže díky moc!
A závěr k #kcemuzoje?
Budu šířit lásku ke knihám mezi své okolí a nenechám příběhy zemřít.
Pojďte do toho se mnou!
xoxo Bookerka
Bookerka 