Juchů! Konečně zase recenzní středa! Minule jsem si trochu stěžovala na nedostatek čtení, a to se nezměnilo. Nicméně prozatím je toho dost a já si fakt nechci kazit náladu. Teda, ne víc, než už mi ji život kazí sám. Viz škola a karanténa a chybí mi kamarádi a z rodiny se zblázním a nestíhám málem nic i když bych měla mít čas a… No, asi už chápete. Doufám, protože líp to asi nevysvětlím. Pardon! No, to už jsem ale zase (až moc) odběhla. Takže zpět k dnešní knize – a rovnou říkám, je vaším úkolem si ji zamilovat! Prosě je perfektní, stejně tak autorka Lucy (jo, říkám jí křestním. Teda neříkám jí, ale o ní. Mluvím o ní. Achjo, ta čeština, co?). Lucy Keatingová, už jejíž obou knih jsem naprosto umírala smíchy (jako první jsem vlastně četla tu druhou, teda první vydanou, no zkrátka Dreamologii). Jedna z nejlepších amerických autorek bláznivých a dokonalých románů, které si každý prostě musí zamilovat! Tak jo, pojďme se na to mrknout trochu podrobněji…
,,Vím, že mě slyšíte,“ řeknu nahlas Lucy.
Otevřu svou skříňku a vypadne z ní vzkaz napsaný na tyrkysovém papírku. Chudinko malá, stojí tam naškrábáno. A o několik řádek níž: To byl sarkasmus. A nahoře je překrásným kaligrafickým písmem vyvedeno: ZE ZÁPISNÍKU HARRISONOVÉ LUCY KEATINGOVÉ.
L. Keatingová, Psáno životem, str. 183, vydáno 2018
Annabell právě potkala naprosto perfektního kluka! Jenže… Poslala jí ho do cesty psychopatická autorka, která stvořila i Annabell a celý její život. Chce jí dát pořádný šťastný konec… Ale místo toho Annabell jen komplikuje celé bytí, míchá lidi, místa i situace obecně jedn do druhé a Annabell se pomalu ztrácí. Která rozhodnutí byla její? Tedy, opravdu její? Co všechno řídí Lucy, a kam nemůže? Lucy nehodlá svým postavám dopřát ani kousek svobodné vůle, jen vesele hází klacky pod nohy a očividně se perfektně baví. Ne tak Annabell, až příliš perfektní Will a o něco méně dokonalý, ale na druhou stranu všudypřítomný a odhodlaný Elliot. Ti už mají plné zuby toho, co se s jeich životy najednou děje.
Souboj Láska vs. Pero vs. Autorský blok vs. Všechno a všichni právě začíná!
,,Abys našla sama sebe, musíš někdy udělat něco opravdu děsivého,“ řekne máma a podepře si temeno paží.
,,Včera jsem utekla ze školy a skočila z útesu v Malibu. Počítá se to?“ zeptám se. ,,A stejně si pořád připadám zmatená.“
Většina matek by mi za tohle napařila domácí vězení. Ta moje jen pokývne hlavou.
L. Keatingová, Psáno životem, str. 199, vydáno 2018
Ti, co mají být dokonalí, se snaží zlobit a kazit si pověst. Ti, co mají v kalendáři úhledně vyznačené povinnosti včetně rande nebo uklízení, se snaží tvořit nepořádek – a to nejen u sebe v pokoji, ale pokud možno i v celém ději knihy, do níž byli zataženi. A ti, co měli být někde v ústraní a jen tak občas ťuknout do bubnu, se mermomocí derou na výsluní a bojují nejen za sebe.
Musím dodat, že jsem si knihu zamilovala hned z několika důvodů, tady jsou ty hlavní:
- děj samotný (jako víte co, souboj postavy s její autorkou, to je prostě perfektní, no ne?)
- dokonalý hlášky, dialogy, styl psaní – proto vám sem taky pořád házím ty ukázky. Přiznávám, čtu si je nahlas, ještě hlastitěji se směju a obecně… Když čtu Keatingovou, vždycky se chovám dost podobně jako aspoň jedna z postav – blbnu, přemýšlím nad šílenostma, vyvádím větší šílenosti než jindy, mám mnohem častější a nevysvětlitelné záchvaty smíchu a tunu jiného. Ty knížky se mi prostě dostaly pod kůži!
- názvy kapitol – jo, je to divný, ale přečtěte pár stran apak už vás nerozhodí ani terapeutický poník. A to jsem si nevymyslela!
- určitě je toho ještě aspoň – plus mínus – miliarda, ale jednak vám chci napsat ještě aspoň pár normálních řádků, aniž by z tohohle šlánku vznikla kniha a taky mám ještě nějakou tu citaci a taky je mi jasné, že se tu stejně najde někdo, kdo celej tenhle seznam přeskočil a už teď se nudí. Takže pardon! Prostě si to jděte přečíst, ok?
Takže ještě než sem hodím citaci č. 3 a 4, trošku vám ten dnešní blázinec shrnu: Hlavní postava Annabell, čtvrťačka na místní střední, potká až příliš dokonalého kluka Willa. Jenže… Je prostě až příliš perfetkní, a jak to potvrdí terapeutický poník Ava (klid, to pochpíte při čtení) a ostatně i Lucy sama, Annabell – a všichni její blízcí – jsou výtvory jedné psychopatické autorky, která jim chce dopřát šťastný konec. Jenže jak to vidí autor, tak to nemusí vidět postavy – a tak začíná nelítostný souboj nejen o sebe samu, ale i o své blízké a vůbec, o celý svůj svět. Dokáže Annabell svůj dosavadní příběh přepsat?
,,Fajn, kašlem na ni,“ vzhlédne Will s novým odhodláním. ,,Provádí nám to, protože hrajeme podle pravidel. Dobře ví, že jsme jediní dva lidé na světě, kteří dokážou sedět před pestrobarevným semaforem a nejet dál, protože nesvítí zelená. Ukaž jí, že se plete, Annabello,“ řekne.
L. Keatingová, Psáno životem, str. 211, vydáno 2018
Zasténám, spustím okénko a zaječím na oblohu: ,,Jen do nás! Stejně nás nezastavíš!“ Zprava na mě zírají dvě stařičké dámy ve zlatém mercedesu. ,,Já už s bohem mluvím kolik let, ale zatím mě neposlouchá.“ Zase okýnko vytáhnu, s vytřeštěnýma očima se podívám na Willa a oba se rozchechtáme.
L. Keatingová, Psáno životem, str. 214, vydáno 2018
Tak, a teď konečně jděte splnit můj rozkaz…
ZAMILUJTE SI TUHLE KNIHU!
xoxo Bookerka
Bookerka 