příběh na pokračování

Ano, ano. Rozhodla jsem se psát příběh na pokračování. Nechci slibovat nic extra, ani nemůžu slíbit, že u toho vydržím a nebude to jen jedna mini kapitolka. Jednu takovou už totiž mám – tak si jí užijte a dejte vědět, jak se líbila!

---

A jsem zase tady, vážení. Ptáte se, co se mnou bylo? Nechtějte to vědět. Víte, každý má více stránek, tomu se neubráníme. Kdybychom neměli více osobností v nás, neměli bychom ani emoce. Ty nás ovládají. Každého, od miminek po babičky a všechny mezi tím. Emoce jsou prevít, co?

,,To teda sakra jsou,“ zašeptám sama pro sebe. A znovu. ,,Emoce jsou prevít!“ Můj hlas rezonuje pokojem, odráží se od stěn a vrací se zpět do mého ucha. Líbí se mi, jak to zní, tak nevyvratitelně a tvrdě. A to jsem já.

Potvrdí vám to každý, i když vás jedním dechem napomene, ať nenadáváte. Emoce jsou totiž život a život jsou emoce a ten koloběh nás semele, nás všechny semele a sebere nám dech a-

A to jsem taky já. Holka, co se rozběhne a běží, nezastavuje a bere všechno. Přeskakuje překážky a nikdy, nikdy se nezastaví. Tedy.. Taková jsem byla. Byla jsem ta, za kterou se lidé otáčí, ta, se kterou se radí a ta, za kterou utíkají. Ta, která neměla soupeře. Nepotřebovala je, protože měla sebe.

Bojíme se toho, a to je správně. Měli bychom se bát. Musíme. Kdo se nebojí… Jako by neexistoval, protože strach, to je emoce. Vidíte? Jsou všude. Jako písek na pláži, rozprostírá se kolem vás, létá do očí i do vlasů. Nebo jako světlo, ano, záře, co pronikne skrz tmu, jako signál z majáku, co naviguje loď. Ne, nenaviguje. On ji řídí, ovládá, vládne jí.

To se mi líbí, majákové světlo. Perfektní název, ať už čehokoli, pomyslím si a natahuji se pro tužku a papír. Geniální nápad, letí mi hlavou, zatímco ta dvě slova spěšně škrábu do bloku. Neubráním se ani pyšnému úsměvu, ta změť čar a kliček, vzniklých v pár vteřinách… Má pro mne takovou cenu. Možná že se vracím do normálu, možná, že, snad.

Jsem tak nadšená, cítím se jako znovuzrozená a plná života. Pak se ale podívám zpět na monitor, na má slova, na mé myšlenky. Celý text si přečtu ještě jednou, cítím sama sebe jako někdo jiný, vidím se jinak, já jsem jiná. Je to úžasný začátek. Pohledem prolétávám znovu a znovu těch pár řádků, tak živých, tak silných.

Dočtu a přivřu oči, přemýšlím nad budoucností i minulostí. Vidím zase lesk a slávu, dřív touhu mého života, náplň celého bytí. Bylo by tak jednoduché a snadné se vrátit zpět. Možná je načase to udělat. Jediné.  Kliknutí. No tak, dokážeš to. Je to jen na tobě, a ty jsi silná.

,,Oprava,“ šeptnu sama k sobě. ,,Byla jsi silná.“ A už vím, jak tenhle večer bude pokračovat.

Jediným plynulým pohybem zmáčknu delete.

---

Tak snad brzy u pokračování! Líbí se?

xoxo Bookerka