Upřímné okénko #1

Tenhle článek píšu v půl druhý. V noci. Za oknem je černočerná tma. Hvězdy poblikávají. Jakoby se v tom tichu zastavil čas.

Lidé spí. Občas zašumí vítr, ale jinak je klid. To jenom já zas nemohu spát…

Přemýšlím i jen tupě zírám. A je mi smutno. Události minulých dní i týdnů se mnou hodně zamávaly. Rozcupovaly mne na kousíčky a je na mne, jestli se mé city povede zachránit. Emoce jsou silná, ale velice křehká věc.

Jednou z nich je strach. I já se teď bojím. Možná mi to nemyslí, ale tohle vím. Pocity se nezapomínají. Nevypnou. Nezmizí.

Bojím se upřímnosti. Už teď mi povědomí radí, ať trochu šlápnu na brzdu. Nejspíš už jsem za hranicí.

Bojím se toho, co by následovalo po přílišné důvěře. Každý se někdy musí svěřit. Ale komu? A komu ne?

Klasické deníčkování mi dlouho nevydrželo. Pár týdnů a konec. Tenhle blog… Je pro mne něčím víc. Když mám špatný den, projíždím články a zoufale hledám jakýkoli pozitivní komentář. Cokoli.

Vždycky jsem byla posedlá slávou. Aby mne všichni znali, abych inspirovala, vyhrávala.

Často si egoisticky říkám: jsem zrozena pro to být nejlepší. První. Nejhorší umístění pro mne? Druhé místo. Nesnáším být ,,ta druhá“. Nechci a nejsem náhradník. NIKOHO NENAHRAZUJI.

Možná nejsem jen smutná. Jsem i naštvaná. Zklamaná. Zmatená. Co s životem? Co se sebou? No tak, co?

Nemůžu spát.

Tenhle článek bych dokázala psát donekonečna. Dostat ze sebe všechno špatné a negativní. Uvolnit se.

Věřím více slovům a knihám než lidem. Poslední dobou se odcizuji s většinou mých blízkých. Z extrovertky introvertkou…

Ale byla jsem vůbec extrovertka? Je to jen další škatulkování, další nálepka. Kdo to řekl, kdo to určil? Kdo o mne rozhodl? A proč jsem to nebyla já sama?

Život mne vyčerpává. Jsem jako obrácená černá díra. Vevnitř mně něco vysává, to něco se dere na povrch. A zanechává za sebou prázdnotu. Nic. Tmu. Ticho.

Jsem možná patetická.

Přecitlivělá.

Příliš dramatická.

Ale…

Život mně bolí.

xoxo (haha) Bookerka